Václav Hugo Talich

Narodil se 28. května 1883, Kroměříž - zemřel 16. března 1960, Beroun

    Václav Hugo Talich, se narodil 28. května 1883 v Kroměříži, jako třetí dítě Jana a Antonie Talichovým. V Kroměříži ovšem dlouho nežili, záhy po Václavově narození, se rodina přestěhovala do Klatov. Jeho otec Jan, byl učitelem hudby, což Václava značně ovlivnilo. Jako jeho hudební začátky, lze pokládat hraní na buben, na kostelním kůru. V pěti letech se přidaly housle a na Klatovském gymnáziu, které navštěvoval až do kvarty, dokonce hrál ve třech studentských kapelách. Roku 1897 přešel na Pražskou konzervatoř do houslové třídy Jana Mařáka. Mařák se o mladého Talicha velmi zajímal a chtěl mu pomoci, protože Talich pocházel z velmi chudé rodiny, domluvil mu Mařák audienci u Antonína Dvořáka. Ten s mladým Talichem pohovořil a záhy na to se přimluvil u mecenáše Josefa Hlávky, který Talichovy přidělil stipendium až do konce studií. V roce 1901 na vlastní žádost Mařáka, přešel Talich k prof. Otakaru Ševčíkovi.

    Roku 1903 školu absolvoval a na Ševčíkovo doporučení se stal hráčem v Berlínské filharmonii, kde po dvou měsících dosáhl postu koncertního mistra. U Berlínské filharmonie působil v té době Artur Nikische, pod jehož vlivem, se Talich rozhodl stát dirigentem. V roce 1904 pro plicní nemoc Berlín opouští a stává se koncertním mistrem v městské opeře v Oděse. Od podzimu 1905 se stal profesorem houslové hry, na carském učilišti Tbilisi, kde také řídil orchestr složený z posluchačů školy.

    Do vlasti se navrací kvůli politickým nepokojům, které v té době v Rusku panovali a stává se soukromým učitelem a dirigentem amatérského Orchestrálního sdružení v Praze. Dále se věnoval korepetici v pěvecké škole Martuše Langové a od října 1907 do května 1908, vedl Podskalskou filharmonii, což bylo sdružení přátel, skladatelů i výkonných hudebních umělců. Toto sdružení se scházelo v bytě prof. Adolfa Mikeše v Podskalí.

    Když z české filharmonie odešel Milan Zuna (koncertní mistr a druhý kapelník), usiloval Václav Talich o místo druhého dirigenta, ale bohužel neuspěl. Na podzim téhož roku (1908), vznikl Lublaňský koncertní orchestr, zde na konkurzu dirigenta Talich uspěl a několik měsíců poté se těleso přejmenovalo na Lublaňskou filharmonii. S tímto třiceti šesti členným tělesem, byl Talich nucen často provádět druhořadé operety ve Slovinském zemském divadle, což ho umělecky neuspokojovalo.

    V Lublani se seznámil s klavíristkou Vidou Prelesnikovou, s kterou se 30. července 1910 oženil. Protože dosud neměl ucelené dirigentské vzdělání, rozhodl se pro další studium, nejprve v Lipsku zde studoval klavír u prof. Wünsche, kontrapunkt u Maxe Regera a dirigování u Hanse Sitta. Navíc, mu tehdejší šéf Gewandhaus orchestru Arthur Nikisch umožnil přístup do svých zkoušek a poskytoval mu i konzultace. Od února 1911 pokračoval ve studiích v Miláně, kde se sedm týdnů vzdělával u dirigenta a znalce italské opery Artura Vigny a též navštěvoval operní představení v La Scale. V následující hudební sezóně 1911 - 12 se vrátil do Lublaně, tentokrát jako hlavní dirigent ve Slovinském zemském divadle, kde setrval do konce března 1912.

    15. srpna 1912 na doporučení Josefa Suka, nastoupil bez konkurzního řízení na místo šéfa a prvního kapelníka opery v Plzni. Talich musel vyměnit polovinu hudebníků a zpěváků souboru, tento počin byl nutný kvůli zkvalitnění souboru. Jako první představení uvedl Prodanou nevěstu, která se setkala s příznivým ohlasem kritiků. Téhož roku 7. října se manželům Talichovým narodil syn Václav.

    Do sezóny 1914 - 15 zasáhly válečné události, Talich již nemohl ovlivňovat dramaturgii divadla, české opery se přestaly hrát úplně, Talich se za takových podmínek raději rozhodl skončit. Divadelní provoz však skončil i tak předčasně, on i mnoho členů a zaměstnanců divadla byli povoláni k lékařskému vyšetření, zda jsou schopni vojenské služby. Talich kvůli prodělané plicní chorobě nebyl.

    Od června 1915, byl Talich bez stálého příjmu. Jeho manželka Vida měla několik žáků na klavír, sám začal vyučovat doma hru na housle a hudební teorii. V posledních válečných letech a krátce poté, spolupracoval příležitostně s Českým kvartetem, pokud byl potřeba hráč druhé violy.

    Českou filharmonii řídil poprvé v rámci abonentního cyklu 12. prosince 1917. Koncert ze skladeb Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila a Antonína Dvořáka měl velký ohlas a získal mladému, tehdy čtyřiatřicetiletému dirigentovi pozornost publika i kritiky. 30. října 1918 premiéroval Sukovo Zrání, náročné dílo, na jehož provedení si vymohl velký počet, celkem 12. zkoušek. Generální zkouška probíhala 28. října 1918, takže její atmosféru ovlivnilo vyhlášení české samostatnosti. Počátkem sezóny 1919–20 byl již samostatným šéfem ČF, kde setrval až do roku 1941. Jen na tři roky své působení přerušil kvůli tříletému angažmá ve Stockholmském Konzertföreningenu.

    Byl prvním dirigentem, který s Českou filharmonií pracoval soustavně a s vysokými cíli. Do orchestrální praxe toužil přenést interpretační ideály, jak je poznal u slavného Českého kvarteta. K hlavním zásadám patřila osobitost a živelnost výkonu, správné vyvažování jednotlivých hlasů v rámci celkového zvuku, ale také úcta ke skladatelovu zápisu. Říkal, že umělecký výkon se rodí ze vzruchu, že hudba nesmí být neživým souborem hůře, či lépe odehraných tónů. Lákalo ho hledat jakýsi tajemný „tep“ hudby, který interpretaci dodá vyšší posvěcení a strhne všechny zúčastněné. Měl výjimečnou hudební fantazii, navíc objevování nových výrazových možností u studovaných skladeb ho vzrušovalo a energizovalo. Přicházel s maximálními nároky, a když se setkal s nepřipraveností hráčů nebo lhostejností obecenstva, dovedl vybuchnout.

    Václav Talich, se profiloval také jako pozoruhodný dramaturg. Platilo to i během jeho působení v České filharmonii, vytvořit z ní dokonalý nástroj, to byla ovšem jen jedna část Talichovy vize. Provádění české hudby považoval Talich za samozřejmost. Ale hloubka a důkladnost, se kterou se jí věnoval, vůbec samozřejmé nebyly. Vedle zakladatelů a klasiků české symfonické tvorby (Smetana, Dvořák, Fibich) objevným způsobem uváděl díla svých současníků: Janáčka, Foerstera, Nováka, Suka i Martinů. Do kmenového repertoáru orchestru, ale zařadil i francouzské impresionisty či Mahlerovy symfonie. Hned v první šéfovské sezoně, provedl Schönbergovu Komorní symfonii op. 16. O pár let později, objevil pro české publikum, ale především pro maďarské publikum Bartókovu Taneční suitu. Lhostejný nebyl ani ke Stravinskému, Prokofjevovi či Šostakovičovi. Jeho pojetí kritizoval Zdeněk Nejedlý, který po roce 1945, kdy se dostal do mocenského postavení, bránil Václavu Talichovi v jeho uměleckém působení.

    Výsledky Talichovy umělecké práce s Českou filharmonií se nejprve projevily doma, ale už brzy přišly první zahraniční úspěchy. Na jaře 1922 se konal zájezd do Itálie, koncem roku do Vídně, v kritikách se psalo o krásném a mimořádném nasazení smyčců, o zvukové ušlechtilosti, měkkosti a lesku dechových nástrojů a ukázněné výraznosti bicích. Vrcholem Talichových předválečných zájezdů s Českou filharmonií, bylo turné v listopadu 1935 do Velké Británie, Francie a Belgie. Orchestr a jeho dirigent, byli jakýmisi hudebními velvyslanci Československa a jejich cestu detailně sledovala většina domácích novin.

    Souběžně se rozvíjela jeho činnost v zahraničí (Skotsko, Švédsko). Na sklonku 30. let začal jednat o velkém turné do Austrálie. Byl srovnáván s největšími dirigenty své doby: s Arturem Toscaninim nebo Wilhelmem Furtwänglerem. Po smrti Otakara Ostrčila v roce 1935, byl pověřen správcovstvím Opery Národního divadla. Jako první své představení uvedl Dvořákovu Rusalku v červnu 1936. Obě funkce vykonával souběžně po dobu šesti let, zároveň vyučoval na Pražské konzervatoři, jako profesor dirigování na mistrovské škole, do které byl jmenován v roce 1932.

    Václav Talich, se za druhé světové války snažil svým působením posilovat národní povědomí, při této činnosti se nevyhnul spolupráci s vedoucími činiteli NSDAP a vynuceným "loajálním" (tj. kolaborantským) projevům. Jeho činnost vyhovovala vedení NSDAP, protože vedení NSDAP předpokládalo, že tímto způsobem se české obyvatelstvo neškodně odreaguje, a bude dál pokojně pracovat pro "Velkoněmeckou říši". Po skončení druhé světové války, Talich strávil víc než měsíc ve vězení, jako údajný kolaborant s nacisty. I když se nikdy nic neprokázalo, tato obvinění mu silně zkomplikovala život a vzala mu nadlouho důvěru do další práce. Poprvé dirigoval až koncem září 1946 s orchestrem Národního divadla, kdy uvedl Smetanovu Mou vlast. Talich považoval tento poválečný návrat, za nejdůležitější okamžik svojí umělecké dráhy. Odřekl kvůli němu i prestižní koncerty s Vídeňskou filharmonií. Založil Český komorní orchestr, který přetrval necelé dva roky, pak byl rozpuštěn. Od července 1947 do února 1948, působil opět v Opeře ND.

    Po komunistickém převratu byl asi rok bez zaměstnání, v roce 1948 si ho vyžádal Laco Novomeský do Bratislavy, kde pomáhal založit Slovenskou filharmonii, kterou až do roku 1952 řídil, občas pracoval též v pražském rozhlase. Po delší přestávce, se objevil před ČF (5. března 1954), do listopadu tohoto roku veřejně dirigoval. Potom ještě nahrával s Českou filharmonií pro gramofonový průmysl.

    V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.